Šestinedělní peklo

Naši předkové velmi dobře věděli, proč k matkám v šestinedělí přistupovali se zvláštní obezřetností a prakticky je izolovali od okolního světa. Šestinedělí je totiž zcela zvláštní stav mysli, v němž se rozumně uvažující žena mění ve zmateného a přecitlivělého tvora. Veškeré vyšší intelektuální funkce samovolně vymizí a zůstanou pouze ty vegetativní.

Vlastní šestinedělí mám s odstupem času zahalené milosrdnou mlhou, přes kterou pronikly jen ty nejvýraznější zážitky. Ve stejném okamžiku, kdy se Kubík poprvé v porodnici rozeřval, se pro mě zeměkoule přestala točit a svět se smrskl v mikroprostor s vlastním klimatem prosyceným odérem podělaných plenek. Skutečně jsem se snažila, ale nedodělané úkoly a nezvládnuté povinnosti nabíraly rozměrů solidní laviny. Při pohybu po domácnosti jsem se snažila příliš se nerozhlížet kolem sebe a pokud možno ignorovat vršící se hromady předmětů, zapatlaná okna a nevytřenou podlahu. Žehlení jsem odložila jako něco, o co se pokusím dříve, než Kubík odpromuje a na utírání prachu jsem rezignovala zcela.

Do boje!

V amerických filmech jsem vídala, jak vypadá ideální přivítání rodičky a její návrat do otevřené náruče rodiny. Už před jejím příjezdem přetéká dům nejrůznějšími dary, pochutinami ve tvaru nočníčků, chrastítek a dětských zadečků, dekoracemi v pastelových barvách a bohatě větvenou rodinou, která z oken nedočkavě vyhlíží novopečenou matku, aby mohla složit hold jejím nehynoucím zásluhám. Všeobecnou idylu dokreslují transparenty oslavující hrdinnou rodičku.

Moje naivita je sice v širém okolí vyhlášená, ale nic podobného jsem neočekávala. Většinu příbuzných mám nejraději, pokud se nachází v dostatečné vzdálenosti ode mě. Kdyby si můj manžel oblékl cokoli pastelového, začala bych mít vážné pochybnosti o jeho dušením zdraví a kdyby mi namaloval transparent, pravděpodobně bych se s ním rozvedla. Nečekala jsem žádné ovace za to, že jsem protlačila mango nosní dírkou (myslím, že příhodnější příměr pro porod ještě nebyl vynalezen), ale své představy o návratu domů jsem měla.

Bradavková show

První hodiny po porodu jsou specifické a neopakovatelné. Stehy po nástřihu vás ještě nestačily začít bolet, dítě spí vedle vás a vy jste tak nadopovaná adrenalinem, že z vás v podstatě odkapává. Vaše radost je zatím nezkalená prvním nemocničním obědem a během rozesílání sms svým přátelům získáváte nezvratný pocit, že na tom mateřství nemůže být nic tak strašně složitého...

Kubík spal v nemocniční postýlce a já jsem se na něj nemohla vynadívat. Fascinovalo mě, jak je možné, že tak mrňavý človíček má tak dokonale funkční prstíčky, řasy, rty a vůbec všechno. Nevím, jestli je to přesně ta všeobjímající láska, o které většina matek tvrdí, že ji pocítila hned v první vteřině, ale rozhodně to byl totální údiv smíšený s fascinací. Energie jsem měla, že bych s ní mohla půl dne zásobovat menší město a měla jsem pocit, že když nebudu dalších pět let spát, vůbec nic se nestane.

Jen klid, matko!

Před porodem jsem pořád dokola slýchala, že je to nejhorší bolest, jakou můžete zažít, že na ni nikdy nezapomenu a není s ničím srovnatelná. Slyšela jsem historku o kamarádce mé známé, která prokousla při porodu ruku svému manželovi. Slyšela jsem o sestře své kamarádky, na kterou přišly porodní bolesti v porodnici na chodbě, načež se pevně chytla trubky od ústředního topení, odmítala se pustit a udělat byť jediný krok. Na porodní sál jí museli odnést násilím čtyři vzrostlí zřízenci.

Poslouchala jsem hrůzné zkazky o padesátihodinových porodech, bachařkách v uniformách zdravotních sester, které skáčou nespolupracujícím rodičkám po břiše téměř v botách. A hlavně jsem stále dokola slyšela poučení, že je nesmysl jezdit do porodnice brzo. Prý všechny prvorodičky plaší zbytečně a pak hekají na nemocničních chodbách deset hodin, aniž by se něco dělo. Do porodnice má cenu jet teprve tehdy, když jsou kontrakce po pěti minutách minimálně půl hodiny a hotovo. Tak jo.

V hlavní roli břicho

Dokud jsem měla malé a neznatelné břicho, neustále jsem čelila na pravidelných prohlídkách podezření, že nejím, snažím se své nenarozené dítě umořit hlady a držím i v těhotenství diety. Pak přišly Vánoce a já jsem za měsíc přibrala pět kilo. Od té doby mi můj gynekolog soustavně opakoval, že přibírám příliš rychle. Jakmile jsem začala působit dojmem, že mohu během půlhodiny porodit cokoli, včetně slona, poznámky okolí se omezily výhradně a jen na mé břicho. Od překvapeného vyjeknutí kamarádek: "Jéje, to je ale krásně velké bříško," až po upřímné poznámky pánů: "Ty vole, tohle bych chtěl tak tahat."

Byla jsem mega obrovská. V průběhu těhotenství jsem přibrala dvacet kilo a moje klouby umíraly touhou nafackovat mi, kdykoli jsem se je snažila přimět k nějakému pohybu. Na svoje gigantická prsa bych si mohla odkládat půllitr jako na pultík v bufetu. Masochisticky jsem si prohlížela katalogy s těhotenskou módou, kde měly modelky miniaturní bříška. S hořkostí jsem si uvědomovala, že břicho podobných rozměrů jsem mívala jako netěhotná po vydatnějším nedělním obědě. Teď bych se pohodlně oblečená cítila pouze v případě, že bych přes sebe přehodila stanovou plachtu. Závistivé pošilhávání se pomalu měnilo v srdečnou nenávist, když jsem cupovala katalogové fotky na kousky a utěšovala se tím, že vyfocené krasotinky určitě dokončily stěží základní školu.

Ultrazvukové přešlapy

 

Ultrazvuk v těhotenství je zvláštní chvíle. Ležíte v zšeřelé místnosti a víte, že se může stát úplně cokoli: Můžete být postaveni před rozhodnutí, zda si necháte vážně nemocné dítě. Může se ukázat, že místo jednoho budete muset vybírat dvě jména a kupovat dvojitou výbavičku. Můžete zjistit, že váš manžel se postavil na špatnou stranu barikády při sázce o pohlaví dítěte a bude muset (společně s vaší tchyní a švagrem) oběhnout sídlištní blok ve spodním prádle. Můžete zjistit, že vaše nenarozené dítě nejvíc ze všeho připomíná fazoli, kterážto přezdívka mu vydrží až do puberty, kdy vás za ni bude srdečně nenávidět.

Ultrazvuk je zkrátka událostí, kterou považuje většina nastávajících rodičů za zcela mimořádnou a zbytečně brzo kvůli ní stepuje před lékařskou ordinací. Zodpovědní budoucí otcové si kvůli ní berou půl dne dovolené, jen aby mohli svou těhotnou ženu doprovázet, hrbit se na nepohodlné židličce a předstírat, že chápou, který z těch fleků na monitoru je noha a který jen pupeční šňůra.

Pravidla těhotenství

Jakmile jsem otěhotněla, přibylo do mého života množství pravidel, o kterých jsem do té doby neměla tušení:

- Čím větší těhotenskou nevolností trpíte, tím víc páchnoucích lidí se rozhodne jet stejnou tramvají jako vy.

- Pokud se domníváte, že svým těhotenstvím stopnete poznámky o svém věku ("Nezdá se ti, že už máš na děti ten nejvyšší věk."), velmi se pletete. Pouze se změní jejich formulace ("To je dost, že jsi ve svém věku otěhotněla.").

- Jakmile zjistíte, že jste těhotná, začne vás tlačit pásek kalhot. A to i ve stádiu, kdy vaše dítě měří půl centimetru.

Džungle těhotenských testů

K zásadním rozhodnutím dospívají lidé různě. Četla jsem o něžných, sličný, prakticky nehmotných stvořeních, které jejich partneři požádali o ruku na břehu pařížské Seiny. Slečny se při té příležitosti choulily do hedvábných plédů přehozených přes štíhlá ramena, byly snivě ponořené do úchvatně barevného západu slunce a ovšemže neměly nejmenší tušení, co bude následovat. Při předání zásnubního prstenu (samozřejmě originálně ukrytého v květu růže nebo něčem podobném) se jim na nekonečně dlouhých řasách zaleskla slza a skanula ve stejném okamžiku, kdy vyslovily osudové ano.

Mě můj manžel požádal o ruku při vybalování kufru z dovolené. Přesněji se mě konverzačně neutrálním tónem zeptal, jestli bychom se náhodou po těch letech už neměli vzít. Spokojil se s jednoslovným souhlasem a pak se mě v rámci romantické předsvatební konverzace otázal, zda se do pračky vejde ještě jeho bunda. Vešla se.