Dětské úchylky, aneb Jasná páka, kámo!

Zřetelně si pamatuji na dobu, kdy jsem žila v blahé nevědomosti a netušila nic o existenci úchylných postaviček z dětských seriálů, vyvedených v řvavých barvách a vedoucích slabomyslné rozhovory. Vyrostla jsem na Rákosníčkovi a Maxipsovi a tak nějak jsem si myslela, že by se podobným způsobem mohla formovat i psychika mých potomků. Matky míní, televize mění.

Začalo to Prasátkem Peppou. Kuba na něm frčel dlouho – tak dlouho, že se mi dělalo slabo od žaludku, kdykoli jsem tu vlezlou znělku zaslechla. Pokud náhodou nemáte představu: jde o seriál o prasečí rodince, který vypadá, jako kdyby ho nakreslilo předškolní dítě. Kopce tu mají absolutně nemožný sklon (auta po nich šplhají podobně jako mouchy po zdi) a hlavičky prasat vypadají, jak výstižně podotkla má kamarádka, jako pinďouři. A ujišťuji vás, že jakmile před vámi tohle někdo pronese, už nikdy to z hlavy nedostanete. A už nikdy se nedokážete podívat na prasátko Peppu neutrálníma očima.

Dětský karneval, aneb peklo v sokolovně

Mohli jsme předstírat, že nic takového neexistuje. Že se to neslučuje s naším náboženským vyznáním. Že je to zdraví škodlivé, ba přímo ohrožující. Že na to nemáme čas, ani peníze. Ale stejně bylo jasné, že jakmile Kuba pobere trochu rozumu, bude chtít minimálně jednou do roka navštívit dětské maškarní. A už je to tady.

Nejprve jsem strávila hodiny a hodiny na internetu prolézáním nejrůznějších, většinou dost obskurních, e-shopů, nabízejících různé dětské kostýmy. Kromě toho, že jsem téměř dostala psotník ze všech těch fotek sladkých holčiček navlečených do kostýmů zdravotních sestřiček a princezniček v lascivních pózách (kdybych si to prohlížela na veřejnosti, umírala bych hrůzou, že mě obviní z pedofilie), dospěla jsem k názoru, že mému chlapečkovi bude nejvíc slušet nějaký roztomile legrační zvířecí kostým. Nemohla jsem se rozhodnout mezi chundelatým kuřátkem a překrásnou opičkou. Už jsem ho viděla na fotkách, které se stanou okrasou rodinného alba a za pár let se jim budeme společně smát.

Romantická večeře, aneb To černý musím jíst taky?

Nikdy jsem se nepovažovala za vynikající kuchařku. Na druhou stranu mají většinou moje kuchařské výtvory poživatelnou konzistenci a lze je obvykle konzumovat bez rizika zdravotní újmy. Nikdy ale nedostalo moje kuchařské sebevědomí takovou ránu mezi oči, jako když jsem se stala matkou. Začalo to už prvními příkrmy (to jsou takovéty kašičky, do kterých nejdřív uvaříte a pak rozmixujete všechno, co lednice dá, a které vypadají, jako když už to někdo jedl).

Je skutečně nesmírně povzbuzující, když s největší péčí vybíráte pro své sladké miminko v bioobchodech tu nejlepší zeleninu, podle jejíž ceny lze soudit, že ji někdo vypiplal od semínka ve vlastní podprsence a zahříval půl roku vlastním dechem. Pak doma vymýšlíte takové vysoce gurmánské kombinace, jako je brokolice s mrkví šmrncnutá cuketou. Pak to celé uvaříte, rozmixujete dohladka a naservírujete malému vřešťanovi v očekávání labužnického pomlaskávání. Ten místo toho pevně semkne rty a zuřivě vrtí hlavou, aby se v žádném případě nemohlo stát, že se mu tím hnusem trefíte do pusy. Když už vám v klíně přistane šestá lžíce, dojde vám trpělivost a nasupeně (a ne úplně něžně) ho vyndáte ze stoličky. Načež se dítě celé šťastné odplazí k nejbližšímu květináči a sežere z něj polovinu hlíny.

Trapné dítě, aneb proč nejsem hluchá?!

Moje dítě mimořádně dobře ovládá umění ztrapňování rodičů. Nedělám si iluze, že jsem v tom sama, ale je v něm tak excelentní, že mě dost často napadá, jestli náhodou tajně neabsolvovalo nějaký kurz na téma „Kterak způsobit, aby rodiče zrudli i na patách a toužili se okamžitě katapultovat do jiného časoprostoru.“ Dospělo to tak daleko, že jsem začala uvažovat, jestli by náhodou nestačilo venčit dítě pouze tak, že bych ho vypustila na balkón a maximálně tak omezila jeho možnosti mě společensky znemožnit.

Zdá se vám to přehnané? Hmm. Tak co byste třeba řekli následujícímu průběhu dne? Sluníčko svítí, ptáci zpívají, v noci jste vstávali k dítěti pouze čtyřikrát, takže jste schopni vidět dál než na deset centimetrů před sebe. Dokonce vám vaše děťátko dovolilo (zatímco fascinovaně zíralo na reklamu na menstruační vložky) posnídat několik lžiček jogurtu. Nejste poblití na žádném viditelném místě a zdá se vám, že snad dokonce ani nesmrdíte. Prostě den jak z letáku na životní pojištění. Den, kdy se prostě musí jít na procházku, i kdyby na chleba nebylo. Tak teda jdem.

Mateřské sebevědomí, aneb To ještě budete koukat!

Řeknu vám, moje mateřské sebevědomí není žádná hitparáda. Můžete mě klidně zavalit motivačními citáty na téma „dítě stojí za veškeré oběti“ (nejlépe vyvedenými na fotopozadí zapadajícího slunce, mořských vln, nebo něčeho podobně originálním), ale nic to nezmění na faktu, že bych rozhodně neměla nic proti tomu, kdyby mi zase jednou přestalo břicho předbíhat prsa. A kdyby to bylo ještě v tomhle životě. Klidně si o mě myslete, že jsem povrchní (což také bezpochyby jsem), ale pocit, kdy si přes břicho dohlédnu na boty, mi přijde docela sexy.

Bohužel v boji za ucházející vzhled mám silné protivníky. Především bych potřebovala vyoperovat geny, které odpovídají za nutkavou potřebu dát si k obědu dvacet deka vlašáku a ztrestat v deset večer obří pytlík paprikových chipsů. Když už budou doktoři v tom operování, pěkně bych prosila o odstranění rodového zatížení (předpokládám, že bude také potřeba amputace části DNA), kvůli kterému mi stačí na šunkové chlebíčky jen pomyslet, a rázem se mi zvětší břicho o dvě konfekční velikosti. Pročež nemá vůbec cenu na ty chlebíčky jen myslet a klidně je můžu rovnou sníst. A že by tomu všemu nějak prospělo těhotenství, mateřství a věkem se zpomalující metabolismus (ačkoli to je samozřejmě jen řečnický obrat, protože je mi stále pětadvacet – už víc než deset let) se tedy nedá úplně říci.

Takovéto školkové tvořeníčko, aneb přines deset vajec

Blíží se Velikonoce a mě začíná cukat oko. Kromě Velikonoc dostávám tenhle tik pravidelně ještě před Vánoci a Svátkem matek. Ne, že bych tyhle svátky nějak zvlášť prožívala a upadala do kómatu nadšením z toho, že se o mě můj syn snaží přerazit pomlázku, ale moc dobře si uvědomuji, že zase vypukne ta zoufalá školková epidemie. Paní učitelky si zřejmě doma šlehnou nějaký vydatný materiál, úplně zdivočí a rozhodnou se vytvořit se svými mrňavými svěřenci tři a půl tuny dekorací, dárečků a secvičit nějaké to divadelní představeníčko pro potěchu rodičů. Nic proti tvoření – pokud se ho nemusím jakýmkoli způsobem zúčastňovat.

Jenže tak to nefunguje a každý rok jsem zahlcená požadavky, různých stupňů bizarnosti, co má dítě do vzdělávacího ústavu přinést. Začalo to celkem nenápadně, když Kuba přišel ze školky s tvrzením, že má pozítří dovalit deset vyfouklých vajec. Moc se mi to nezdálo. Co budou, proboha, dělat s deseti vyfouklými vejci? Druhý den jsem se proto nenápadně otázala učitelky, jestli si omylem dětem nepřečetla položku ze svého seznamu na velký nákup. Ale ne, prý si děti vyfouklá vajíčka nazdobí a vytvoří tak ve třídě překrásně jarně velikonoční atmosféru.

S dítětem v hotelu, aneb hurá, nejsme tu nejdivnější

Miluji baby friendly hotely. Jsou to totiž jediná místa, kde mohu pobývat se svým těžko zvladatelným potomkem, a i když si při večeři převrhne do klína multivitamínový džus, udělá si pod stolem bunkr, ze kterého ostřeluje další spolustolující, nebo si uplácá z karbanátků sněhuláka, můžu zůstat v klidu, protože je naprosto jisté, že v místnosti bude minimálně pět, šest ještě nevychovanějších a divnějších smráďat. A to je mnohem lepší pocit, než když si dáte dva Neuroly s dvojkou bílého.

Pro povzbuzení a zlepšení psychické rovnováhy doporučuji rozhodně pobyt s polopenzí, protože například taková večeře v baby friendly hotelu, je prostě nádhera, která musí rozradostnit každého normálního rodiče. Představte si klasické dějiště dramatu: jídelna vyvedená v pastelových barvách, stoly s těžkými ubrusy sahajícími až zemi, teplý bufet, decentní dětský koutek v rohu. Na scéně už je několik rodin s potomky v různém věku. Kuba se ostražitě rozhlíží, v koutku se pere několik spratků a podle všeho se snaží vytrhat si všechny vlasy kvůli jedné ožižlané křupce.

Hračky, kam se podíváš, aneb No limit!

Drazí výrobci hraček, samozřejmě chápu, že musíte také něco jíst a za něco jezdit na dovolenou, ale už jste mě stáli tolik nervů, že dost často přivolávám na vaši hlavu lepru, mor a choleru. Samostatně i v této kombinaci. Je mi líto, ale je to tak.

Kdyby to bylo na Lukášovi a jeho spartánské výchově, hrálo by si naše dítě se třemi oblázky, pěti borovými šiškami a několika klacíky. Můj muž nikdy absolutně nepobral, k čemu jsou dobré všechny ty vysoce edukativní, zběsile barevné, ozvučené a naprosto nepraktické hračky. Já jsem to naopak chápala velmi dobře a podle toho to také u nás doma vypadá. Už v těhotenství jsem ignorovala dobře míněné rady, že mimino dostane darem tolik hraček, že si na ně budeme muset najmout další sklepní kóji, a s zavlhlýma očima se předzásobila předraženými pískadly, chřestidly, mačkadly, natřásadly, šoupadly a dalšími nasíradly.