neděle 29. května 2016

Reklamy versus život, aneb ať žijí chlupaté nohy!


Jen máloco mě dokáže tak emocionálně exponovat jako televizní reklamy. V rámci vlastní přepjatosti a vztahovačnosti mám totiž většinou intenzivní pocit, že jimi jejich tvůrci a firmy cílí přímo na mě a ukazují mi, jak by měl vypadat správný život. Samozřejmě v porovnání s tím, kterým se probojovávám já (a poznámky o mé intelektuální úrovni si laskavě nechte pro sebe). Je to podobné, jako kdyby na vás někdo ukázal prstem a následně vám začal strouhat mrkvičku. Takže se logicky vždycky urazím a následně příšerně vytočím do stavu, kdy bych byla schopná televizi rozkousat. No uznejte sami, co si asi tak může průměrně zamindrákovaná, frustrovaná a věčně nestíhající matka myslet o průměrném reklamním bloku, který vám promítnou během rodinného filmu:

Začínáme zostra. Jakési děvčátko, které sotva udělalo maturitu, s nožičkami jako laňka skotačí před kamerou a přesvědčuje mě, že když budu zobat propagovaný přípravek, moje křečové žíly prásknou do koní a zmizí za obzorem. S vědomím toho, že budu za starou zapšklou babu se pomstychtivě uculuji: To jsem na tebe, milá zlatá, zvědavá, až projdeš slastmi těhotenství. Pak si porovnáme lýtka a kdo bude mít modřejší, platí panáka. Moje vlastní křečové žily by se daly operovat snad jen cirkulárkou a jakékoli pilule i krémy vnímají pouze jako delikátní chuťovku, kterou si zpestřují, jinak celkem nudný, život.

středa 25. května 2016

Mírně fekální příspěvek, aneb do hlubin nočníku


Než jsem otěhotněla, považovala jsem se za člověka se standardní mírou kultivovanosti. Ve společnosti jiných lidí jsem obvykle neotevírala témata o vyměšování. Pokud někdo vykládal pařící historku zakončenou zvracením, snažila jsem si vsugerovat dočasnou hluchotu. A k rodičům přebalujícím své děti jsem se chovala, jako kdyby zacházeli s biologickou zbraní. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár měsíců se vyměšování ve všech podobách stane alfou i omegou mého života, doporučila bych mu, ať si zvýší dávky sedativ a začne uvažovat o hospitalizaci.

Ačkoli jsem se nikdy nedopracovala do stádia, kdy bych tvrdila, že „jsme se dneska ráno překrásně vykakali,“ tělesným tekutinám jsem po porodu začala věnovat mnohem víc pozornosti, než mi připadalo kdy možné. Začalo to nekonečnými rozpravami na pediatrických kontrolách, kde se rozebírala konzistence stolice juniora. Vodnatá? Zelenavá? S příměsí hlenu? Jak to mám, kruci, vědět?! Ještě nedávno jsem byla schopná zasvěceně odpovědět na otázku, jestli se tuto sezónu budou nosit pastelové barvy, zda bude v kurzu nude líčení, nebo v kterém klubu mají fešné barmany. Ale barva a složení obsahu plenek? Pořádají se snad na tohle téma nějaké kurzy (včetně praktických ukázek) pro beznadějně zmatené matky, nebo co?

neděle 22. května 2016

Oslava narozenin, aneb vylez okamžitě z tý vany!


Tak dlouho jsem hlasitě vykřikovala, že hromadné narozeninové oslavy pro děti jsou záležitostí leda tak pro potrhlé Američany, nebo béčkové sitcomy, až jsem je začala pořádat pro svého vlastního potomka. Dětské oslavy mají totiž podobný princip jako epidemie cholery – jakmile s nimi přijdete do styku, už v tom jedete. Po několika narozeninách Kubíkových kamarádů absolvovaných v předražených dětských centrech a několika traumatech z děsuplných klaunů mě dohnaly společenské výčitky svědomí a Kubovo soustavný a neutuchající nátlak („To fakt nebudu mít ani motorku, ani oslavu s kamarády?) k nejhoršímu.

OK, oslava bude. Ale bude to skromná, komorní záležitost. Odbyde se to u nás doma. Nebude tam klaun, malování na obličej, ani žádné jiné, podobně úchylné aktivity. Zkrátka v klidu a pohodičce posedíme, pojíme dort, možná si zahrajeme nějakou hezkou společenskou hru a pak se všichni v klidu a pohodičce rozejdeme domů. Tak.

středa 18. května 2016

Přiznání neschopné matky, aneb ten nočníky vylej do dřezu


Nejsem dokonalá matka. Upřímně si myslím, že nejsem ani průměrná matka. Ale zato umím překrásně vyšívat, dělám vynikající palačinky a dovolím si tvrdit, že vykazuji nadprůměrnou výdrž v hospodě. Každý máme zkrátka talent na něco jiného. Já se ale vážně snažím své mateřské schopnosti vylepšit. Začala jsem takovou malou sebereflexí. Doufám, že výsledkem by mohlo být prozření, očištění, nebo alespoň částečné vykoupení. Takže, abyste věděli:

  • Někdy jsem tak unavená, že nočník vyliju do dřezu místo do záchodu. Samozřejmě, pouze v případě tekutého obsahu. Obvykle mám potom takové výčitky, že dřez následně proliji půl litrem Sava. Ale někdy nemám energii ani na ty výčitky.

  • Čas od času (asi tak jednou za dva týdny – no dobře, tak jednou týdně) se mi stane, že mám pocit, že nepřežiju následujících pět minut, jestli okamžitě nesežeru (je mi líto, ale jiné slovo nelze použít) tu čokoládu, co si Kuba vybral na nákupu. Když se po ní pak shání, obvykle odpovídám: „Máš ji tam, kam sis ji dal.“ Přičemž sázím na jeho vrozené bordelářství. Jo, jsem bezcharakterní zbabělec.

neděle 15. května 2016

Hokej s dětmi, aneb pojďme se svlíknout!


Tak nějak se to přihodilo, že jsem jeden ze zápasů hokejového MS sledovala se třemi chlapečky a jednou holčičkou utábořenými v našem obýváku. A byl to zážitek! Následující řádky jsou doslovným přepisem dění před obrazovkou:

  1. TŘETINA
  • Mami, s kým vlastně hrajeme?
  • S Kazachstánem.
  • Cooo? Kdooo? Kdeee? … Jakože všechno zkazí?
  • Jak všechno zkazí? Kdo všechno zkazí?
  • No ten Zkazachstán.
  • Ehmm... no víte... ale to je vlastně jedno.

  • Jakou máme barvu dresů?
  • Bílou a Kazaši modrou.
Všichni přítomní chlapci ze sebe začínají bleskově strhávat oblečení.
  • Co to děláte?
  • Nechceme na sobě nic modrýho, protože nejsme z Kazachstánu. To snad chápeš, ne? (No, dělám, co můžu.)
Chlapci fandí pouze v trenkách a ponožkách. Holčička je zamyšleně pozoruje.

středa 11. května 2016

Cizí děti, aneb příšerky jedny mrňavý


Musím se k něčemu přiznat. A nebude se vám to líbit. Zásadně nesouhlasím s tím, že všechny malé děti jsou roztomilé a k zulíbání. Popravdě se domnívám, že tohle tvrzení je z podobného ranku, jako že všechny nevěsty jsou krásné a všechny těhotné ženy sexy. Jsou to nebezpečné pověry, se kterými je nejvyšší čas skoncovat.

Dokud jsem neotěhotněla, měla jsem k malým dětem poměrně vyhraněný vztah. Samozřejmě jsem jim nijak neubližovala (dokonce většinou ani v duchu ne), ale ani jsem po jejich společnosti nijak zvlášť neprahla. Do kočárků jsem nakukovala pouze na požádání. Nikdy jsem nepoznala, jestli je dítě podobné spíš matce, otci, nebo sousedovi. Permanentně jsem pletla jména dětí svých kamarádů a nepovažovala jsem za roztomilé, když mě cizí dítě koplo se smíchem do kotníku.

neděle 8. května 2016

S dítětem na cestách, aneb blinkej, rychle!


Jedeme k babičce. A není to nic mimořádného. Jezdíme tam přibližně každý druhý týden. Takže by se nezávislý pozorovatel mohl domnívat, že už máme balení a cestování dokonale zmáklé - zkrátka nemohou nastat žádné okolnosti, které by mohly vykolejit zajetý běh věcí. Ano, rodiče míní a děti mění. Permanentně.

Fáze balení:
  • Kams mi dala to černý tričko?
  • Já?? Vůbec jsem ho neviděla.
  • Hraju divadlo. Pojďte se podívat!
  • Teď ne, broučku, maminka balí.... Kruci fix, kdo to tady vylil tu šťávu?!
  • Tak kde teda je to černý tričko? Vždyť jsem ho tady ještě minulej tejden měl.
  • Karkulka už jdeeeeeee!
  • No samozřejmě. Já to tady vytírám jako blbá a každej na to kašle. A ještě to tady rozhamstá.
  • No jo, je to moje, tak co by se na to dávalo pozor...
  • Tak a teď Karkulka zbušila vlka a vy jste to neviděli!

středa 4. května 2016

Matka v kómatu, aneb vyčurat a spát


Porodila jsem dítě, které prakticky vůbec nepotřebuje spát. Já vím, že nechuť ke spaní je vlastní většině dětí, ale ujišťuji vás, že náš případ je výjimečný. Od té doby, co se naučil chodit, tráví Kuba svůj život v permanentním poklusu a okamžiky, kdy by měl zalehnout, bere jako svou osobní prohru a intenzivní křivdu. Pokusy uložit ho do postele se tak každý den mění v zoufalou bitvu kdo s koho.

Zastávám názor, že důležité je nepodcenit přípravu, takže pokud nepadají z nebe žádné velké a studené věci, celé odpoledne se nese ve znamení snahy utahat dítě do bezvědomí. Tudíž vymýšlím zásadně hodně fyzicky náročné aktivity – něco jako dětskou verzi porážení stromů, dobývání pařezů, nebo práce v kamenolomu. Cvrnkání kuliček, plácání bábovek a podobné intelektuální činnosti jsou pro sraby! Výsledkem toho všeho je, že k večeru mám nohy jako z želatiny, tepou mi spánky a víčka bych si potřebovala podepřít sirkami. Oproti tomu je dítě sice zablácené až za ušima, ale svěží, čilé a dožaduje se pokračování akce.

neděle 1. května 2016

Co bys chtěl k narozeninám, aneb že jsem si radši nedala pár facek


Tak bude mít Kuba zase narozeniny. Přes moje důrazné upozornění, aby laskavě přestal růst a zůstal mým sladkým malým chlapečkem ještě alespoň pár let, si jako obvykle prosadil svou a když mi hupne do náruče, všude mu něco čouhá, vykukuje a přebývá. No nic. Prostě nastal čas, abychom vyřkli nezbytnou otázku: „Co bys chtěl k narozeninám?“ Moc dobře vím, že takovou otázkou dráždíme zmiji bosou nohou, ale nedá se svítit. Takže:

V první řadě by chtěl malou motorku. Respektive malou jen výškou, tak akorát, aby na ni zvládl sám naskočit a ujel z dosahu nemožného rodičovstva. Jinak je nutné, aby měla super turbo mega obří výkon. Jak jsem pochopila, ideální by bylo, kdyby jí z výfuku šlehaly plameny, po stranách měla turbo trysky (nebo tak něco, ale rozhodně něco „strašně hustýho“) a možná by nebylo úplně od věci, kdyby uměla taky trochu létat. Ale rozhodně musí být asi tak o polovinu rychlejší než všechny ostatní motorky na celém světě – anebo klidně i o víc.